rasy a vše o nich
25. 2. 2008
Britská modrá:
Britské modré kočky byli vyšlechtěny křížením domácích a angorských kočekv Anglii asi v roce 1900. Díky podobným pokusům Němců, Skandinávců a Nizozemců vznikly podobné druhy (například evropská krátkosrstá) a tím pádem nastal těžký chaos v sortování druhů. Nakonec tento maglajs v roce 1982 chovatelé vyřešily a kočky, které odpovídají evropským kočkám ze Skandinávie a mohutnější podsaditější kočky z pevniny byly zařazeny do plemene britských koček. Nedávno byly uznány i britské kočky s odznaky (vybarvení jako siamky). Tím pádem můžete potkat britkou kočku v lilové, čokoládové, nebo stříbřitě stínované barvě a chovatelé stále slibují další barvy.
od normálních krátkosrstých domácích micek se liší kvalitou srsti,tvarem hlavy, i stavbou těla, (mohutné a svalnaté). Hlava je dost masivní s krátkým a svalnatým krkem. Uši jsou menší než u ostatních druhů a má je zakulacené Dospělí kocouři mají masivnější hlavu a kocouří tváře.Celá kočka je středně veliká a pokrývá jí nádherná hustá a mírně odstávající srst.Nohy jsou krátké s masivními tlapkami a ocas je středně dlouhý, silný, s kulatou špičkou. Pokud má kočka správné proporve, bued na vás působit trochu přišlápnutě. Britské kočby přímo hýří barvami.Nejrozšířeněší je asi modrá, není žádnou vzácností černá, bílá, krémová, želvovinová, trikolor a další.
Orientálka:
Orientálky vznikly ve Spojených státech skřížením siamské kočky s americkou krátkosrstou kočkou. Jsou doslova hyperaktivni. Jsou čilé, rády skáčou a šplhají a šmejdí kde se dá. Jskou kamarádské a a mají rády společnost. Vyžadují neustálou pozornost a mazlení. Mají středně velkou, štíhlou a svalnatou postavu se středně velkou, klenutou hlavou klínovitého tvaru. Lebka je z čelní strany i z profilu Brada je pevná, při pohledu z profilu tvoří jednu linii se špičkou nosu. Na hlavě vynikají veliké zašpičatělé uši, které jsou velmi široké v základně a svým tvarem prodlužují klínovitou formu hlavy. Tělo je dlouhé , krk štíhlý a ladný. Nohy jsou dlouhé s malými oválnými tlapami . Ocas je velmi dlouhý, tenký se špičkou na konci . Hrudník má stejně široký jako boky.
Shrnul bych to, tvarem i stavbou těla jsou stejné jako siamsky, s tím rozdílem, že mají zmaragdové oči mandlového tvaru a nemají tak vyspecifikované zabarveni. V posledních letech se oběvila i orientálka celá bíla, ale zatím není uznávaná fife. Stejně jako siamka, tak i orientálka má svojí dlouhosrstou "verzi" - jsou to balinésky a jávanky. Všechny ty rasy mají společný standart a můžou se křížit mezi sebou. Obecně fife uznává 20 barevných variant siamek a balinézek a 140 variant orientálek a jávanek.
Jejich srst je jemná a hedvábná, středně dlouhá na těle, delší na hřbetě a ocase.
Perská kočka:
Dlouhosrsté perské kočky jsou jedním z nejstarších známých plemen čistokrevných koček. V Evropě žijí od šestnáctého století,ale je známo,že v jiných částech světa existovaly už dávno před tím.Původně byl domovem dlouhosrstých koček ankarský region v Turecku. Ostatní dlouhosrsté kočky byly objeveny v Persii,dnešním Íránu.Nejstarší dochovaný záznam o dlouhosrsté kočce pochází z poloviny devatenáctého století.
V typu jsou tyto kočky štíhlé,elegantní,na jemných a vysokých končetinách.Zadní končetiny jsou delší než přední.Tlapky má turecká angora malé,jemné a kulaté s elegantními chomáčky chlupů mezi prsty. Hlava je jemná a zašpičatělá.Brada je jemně zaoblená. Nos je středně dlouhý. Uši jsou dlouhé, zašpičatělé a osrstěné s chomáčky chlupů uvnitř. Oči jsou mandlového tvaru. Ocas je dlouhý, v začátku silný a ke konci tenký. Je neuvěřitelně chluparý ( spíš připomíná prachovku). Celá srst je jemná, a středně dlouhá. Péče o srst není složitá, jen v době línání je třeba srst častěji vyčesávat. Bílé peršanky vznikly křížením angorských a perských koček, a to ve viktoriánských dobách. Poprvé byla vystavována v Londýně roku 1903. Peršanky jsou úzkostlivě čistotné a velmi dbají o svůj zevnějšek. Barevně mohou být modré, bílé, či červené.
Siamka:
Siamky jsou společenské a hravé kočky. Jsou dost hlučné a vyžadují neustálou pozornost. V tom jsou to samé co orientálky. Jsou kouzelné v tom, že svého pána zbožňují bez výhrad. Tyto kočky si těžce chrání své teritoriumy. Jsou vemli inteligentí a společenské, a mají sklony k psí oddaností.
Siamská kočka je středně velká s dlouhým, štíhlým , ale svalnatým tělem. Při pohledu zepředu má hlava trojúhelníkovitý tvar s velkýma ušima. Nos je z profilu rovný bez zlomů. Čelist je silná. Oči mají madlový tvaru a safírově modré. Přes svou drobnou kostru by měla být statná a na potěžkání mnohem těžší než se zdá. Měla by též působit dojmem skoro vychrtlosti. Ocas je úměrný k délce kočky. Srst je krátká, hladká a jemná. Plochy znaků by měly mít jednotnou barvu bez pruhů a pásků u všech siamských koček s výjimkou žíhaných a želvovinových. Barva srsti může být žlutočerveně hnědá, želvovinová, čokoládova, lila, krémová, žíhaná i jiná.
Siamské kočky byly původně světle mléčné barvy s tmavě žlutočerveně hnědými znaky na tlapkách, obličeji, uších a ocase. V této formě byly známy více než 200 let. Koncem 19 století se začaly oběvovat i jiné barevné varianty, které možná existovaly již v Siamu, kde nebyly tak ceněny jako světlá verze s tmavými odznaky.
Britské modré kočky byli vyšlechtěny křížením domácích a angorských kočekv Anglii asi v roce 1900. Díky podobným pokusům Němců, Skandinávců a Nizozemců vznikly podobné druhy (například evropská krátkosrstá) a tím pádem nastal těžký chaos v sortování druhů. Nakonec tento maglajs v roce 1982 chovatelé vyřešily a kočky, které odpovídají evropským kočkám ze Skandinávie a mohutnější podsaditější kočky z pevniny byly zařazeny do plemene britských koček. Nedávno byly uznány i britské kočky s odznaky (vybarvení jako siamky). Tím pádem můžete potkat britkou kočku v lilové, čokoládové, nebo stříbřitě stínované barvě a chovatelé stále slibují další barvy.
od normálních krátkosrstých domácích micek se liší kvalitou srsti,tvarem hlavy, i stavbou těla, (mohutné a svalnaté). Hlava je dost masivní s krátkým a svalnatým krkem. Uši jsou menší než u ostatních druhů a má je zakulacené Dospělí kocouři mají masivnější hlavu a kocouří tváře.Celá kočka je středně veliká a pokrývá jí nádherná hustá a mírně odstávající srst.Nohy jsou krátké s masivními tlapkami a ocas je středně dlouhý, silný, s kulatou špičkou. Pokud má kočka správné proporve, bued na vás působit trochu přišlápnutě. Britské kočby přímo hýří barvami.Nejrozšířeněší je asi modrá, není žádnou vzácností černá, bílá, krémová, želvovinová, trikolor a další.
Orientálka:
Orientálky vznikly ve Spojených státech skřížením siamské kočky s americkou krátkosrstou kočkou. Jsou doslova hyperaktivni. Jsou čilé, rády skáčou a šplhají a šmejdí kde se dá. Jskou kamarádské a a mají rády společnost. Vyžadují neustálou pozornost a mazlení. Mají středně velkou, štíhlou a svalnatou postavu se středně velkou, klenutou hlavou klínovitého tvaru. Lebka je z čelní strany i z profilu Brada je pevná, při pohledu z profilu tvoří jednu linii se špičkou nosu. Na hlavě vynikají veliké zašpičatělé uši, které jsou velmi široké v základně a svým tvarem prodlužují klínovitou formu hlavy. Tělo je dlouhé , krk štíhlý a ladný. Nohy jsou dlouhé s malými oválnými tlapami . Ocas je velmi dlouhý, tenký se špičkou na konci . Hrudník má stejně široký jako boky.
Shrnul bych to, tvarem i stavbou těla jsou stejné jako siamsky, s tím rozdílem, že mají zmaragdové oči mandlového tvaru a nemají tak vyspecifikované zabarveni. V posledních letech se oběvila i orientálka celá bíla, ale zatím není uznávaná fife. Stejně jako siamka, tak i orientálka má svojí dlouhosrstou "verzi" - jsou to balinésky a jávanky. Všechny ty rasy mají společný standart a můžou se křížit mezi sebou. Obecně fife uznává 20 barevných variant siamek a balinézek a 140 variant orientálek a jávanek.
Jejich srst je jemná a hedvábná, středně dlouhá na těle, delší na hřbetě a ocase.
Perská kočka:
Dlouhosrsté perské kočky jsou jedním z nejstarších známých plemen čistokrevných koček. V Evropě žijí od šestnáctého století,ale je známo,že v jiných částech světa existovaly už dávno před tím.Původně byl domovem dlouhosrstých koček ankarský region v Turecku. Ostatní dlouhosrsté kočky byly objeveny v Persii,dnešním Íránu.Nejstarší dochovaný záznam o dlouhosrsté kočce pochází z poloviny devatenáctého století.
V typu jsou tyto kočky štíhlé,elegantní,na jemných a vysokých končetinách.Zadní končetiny jsou delší než přední.Tlapky má turecká angora malé,jemné a kulaté s elegantními chomáčky chlupů mezi prsty. Hlava je jemná a zašpičatělá.Brada je jemně zaoblená. Nos je středně dlouhý. Uši jsou dlouhé, zašpičatělé a osrstěné s chomáčky chlupů uvnitř. Oči jsou mandlového tvaru. Ocas je dlouhý, v začátku silný a ke konci tenký. Je neuvěřitelně chluparý ( spíš připomíná prachovku). Celá srst je jemná, a středně dlouhá. Péče o srst není složitá, jen v době línání je třeba srst častěji vyčesávat. Bílé peršanky vznikly křížením angorských a perských koček, a to ve viktoriánských dobách. Poprvé byla vystavována v Londýně roku 1903. Peršanky jsou úzkostlivě čistotné a velmi dbají o svůj zevnějšek. Barevně mohou být modré, bílé, či červené.
Siamka:
Siamky jsou společenské a hravé kočky. Jsou dost hlučné a vyžadují neustálou pozornost. V tom jsou to samé co orientálky. Jsou kouzelné v tom, že svého pána zbožňují bez výhrad. Tyto kočky si těžce chrání své teritoriumy. Jsou vemli inteligentí a společenské, a mají sklony k psí oddaností.
Siamská kočka je středně velká s dlouhým, štíhlým , ale svalnatým tělem. Při pohledu zepředu má hlava trojúhelníkovitý tvar s velkýma ušima. Nos je z profilu rovný bez zlomů. Čelist je silná. Oči mají madlový tvaru a safírově modré. Přes svou drobnou kostru by měla být statná a na potěžkání mnohem těžší než se zdá. Měla by též působit dojmem skoro vychrtlosti. Ocas je úměrný k délce kočky. Srst je krátká, hladká a jemná. Plochy znaků by měly mít jednotnou barvu bez pruhů a pásků u všech siamských koček s výjimkou žíhaných a želvovinových. Barva srsti může být žlutočerveně hnědá, želvovinová, čokoládova, lila, krémová, žíhaná i jiná.
Siamské kočky byly původně světle mléčné barvy s tmavě žlutočerveně hnědými znaky na tlapkách, obličeji, uších a ocase. V této formě byly známy více než 200 let. Koncem 19 století se začaly oběvovat i jiné barevné varianty, které možná existovaly již v Siamu, kde nebyly tak ceněny jako světlá verze s tmavými odznaky.